Příběh modrých houslí

Kde se vlastně vzaly modré housle?

„Houslař a můj kamarád Honza Špidlen mě tenkrát pozval na setkání sedmi nejlepších houslařů světa do italské Amiaty“, vypráví světoznámý houslista Pavel Šporcl.

Na první pohled, kromě barvy, není poznat, že jsou malinko jiné. Mají trochu změněný korpus, jinak jsou vyřezaná i efa, tedy otvory vedle kobylky. Moc zajímavá je na nich hlava, tedy šnek. Je totiž jinak, až umělecky vyřezaný, a dá se skrze něj dívat. Zatímco tradiční šnek je celistvý, bez otvoru. Tento šnek, díky tomu, že je víc vyřezaný, má menší hmotnost. Hmotnost šneku je totiž důležitá pro zvuk nástroje. Když není dostatečně těžký, housle skoro nehrají. Nebo hrají, jako by měly dusítko. Když jsme s Honzou na šneka přidali nějaké závaží, a bylo moc těžké, tak ty housle naopak hrály jako trubka. Takže jsme hledali, až jsme našli tu správnou míru.

Dělali jsme i jiná kouzla. Třeba s lakem. Když se postaví housle, ještě předtím, než se nalakují, se dřevo musí takzvaně uzavřít. To se dělá základním bezbarvým lakem. Ten uzavře póry a housle zůstávají přirozeně v barvě dřeva, tedy vlastně žluté. Až pak se nanáší barva. Modrá barva samozřejmě není pro houslaře přírodní, a tak Honza usilovně hledal, jak by ji vytvořil. Samozřejmě se mu to nějak pomocí umělého barviva podařilo a tím housle natřel. Jenže, když dáš na žlutou modrou, vznikne zelená.

Když poprvé nabarvil housle, byly zelené. Vzal tedy houbičku a barvu smyl. Pak udělal další modrou a byla z toho – jiná zelená. Znovu ji setřel. A pokud se nepletu, na mých houslích je teď třetí nátěr. Ten se mi líbil a říkal jsem: Honzo! Už se s tím nedělej. To je dobrá modrá. Ale pravda je, že když na mě na koncertech zasvítí reflektory žlutě, chodí za mnou lidi a ptají se, proč mám zelené housle.“

Ukázka z knihy: Pavel Šporcl; Můj život (nejen) s houslemi.